Ráno jdu do práce a na náměstí potkám známou s její dcerou . Tak se zastavíme a ona se mě ptá na syna, jak se mu daří a jak ve škole – jestli se těší. Protože jsem smířená s osudem :)), tedy s tím, že mi Mates /syn/ oznámil, že do školy již nenastoupí, tak jí povídám: „ Jo, dobře, včera byl dělat ve škole zkoušky, neboť nebyl klasifikován pro velkou absenci.“ A ona celá zděšená: „ A jak to dopadlo ?“ A tak jí povídám o tom, jak mi jím bylo sděleno: no vidíš mami a mám to, tak proč jsem musel chodit do školy celý rok … A na toto téma dětí a školy a brigád probíhala další konverzace. Kamarádka měla zkušenost, že děti, které k ní přišli do restaurace na brigádu, si jak se říká „čuchli“ k penězům a už se jim nechtělo zpět studovat…. A já jí povídám o mé zkušenosti s dětmi, že když je škola nebaví, nezaujme, tak to prostě některé typy nejsou schopni dodělat. Těmi typy myslím spíše hvězdy a rebely… podle metody Octo Codes … A říkám to upřímně a bez jaké koli manipulace. Vím, co mám doma za děti, vím jakou energii mají a dnes už je dávno nechci lámat v kole a jakkoli je jinak nutit studovat, když nechtějí … /Ale trvalo mi to chvilku/. A vedle nás celou dobu v tichosti stojí její dcera. Kamarádka povídá: „ No, to u nás doma jsou již vyrovnané sešity, učebnice, vše obaleno a dcera se nesmírně těší do školy, je to vyloženě studijní typ. Místo toho, aby se mnou lítala po krámech a nakupovala hadry /ps. maminka je hvězda/, tak mě honí do papírnictví pro obaly…… chápeš to? Já nevím, po kom to dítě je …:))“ Smála jsem se :))) NO JO NO, PRINCEZNA. Nedalo mi to a musela jsem se jí zastat a v legraci povídám : „ Neboj, nemusíš být po nikom ))). Ani po mámě, ani po tátovi. Jsi prostě sama sebou , taková jaká jsi, jsi ok, nemusí tě bavit hadry a cetky, jsi prostě originál, jiná :))) A OPRAVDU NEMUSÍŠ :))) Smály jsme se a já jen doufám, že jí ta slova někde občas v hlavě vyplavou , až bude mamka říkat: proboha pokom ty jsi? Ty snad ze mě nic nemáš ! :)) Ale máme. Máme z maminek hodně. Svou hlavou si natáhneme do života jejich způsoby , jejich programy, vzorce chování… a mnohdy se s nima následně v životě musíme vypořádat, zrušit je a žít ten svůj originál : ))) A čím déle je žijeme, tím méně jsme schopni rozpoznat, že to není naše , že je to jen převzaté. Takže jsem si v závěru tak trochu povzdechla – já prostě doma princeznu nemám, ani náhodou … Je to hezké, když je někdo takový pečlivý, snaživý, dělá rodičům studiem jen samou radost… Ale upřímně. Já bych na to neměla nervy – mě to vlastně doma vyhovuje mít jagové děti , vždyť si mě ten rebel vybral :))) Jen 3x denně ztrácím půdu pod nohama a nervy, když otevřu dvěře jeho pokoje … :)) Je to rebel…..
